To co jsem hledala ... - pro Mizunatu-chan

20. června 2008 v 12:53 | hin-chan
Tak je tu jednorázovka pro Mizunatu-chan! Doufám, že jsem splnila tvé představy! =)

Mé jméno je Yuzuko Mizunata. Jsem ninja ze skryté vesnice v písku .... teda byla jsem. Poté co mi zemřeli rodiče jsem se odstěhovala do skryté listové vesnice. Po celý ten čas jsem sílila a stále jsem se dobrým ninjou. Stále jsem se ANBU.
Díky mé kekkei genkai můžu používat písek, i když né tak dobře jako ninejší Kazekage. Jsem velmi obávaná kunoichi a jsem na to velmi hrdá!
Mám vše co by si dívka jako já mohla v tomhle světe přát ale jedno mi přece jenom chybí. A tou věcí je Láska!
Když jsem ještě byla malá a bydlela jsem v Suně spoznala jsem tam kluka jménem Sasori. Byl zvláštní ale toužila jsem se o něm dozvědet víc. Stejně jako já stratil rodiče a zůstal sirotek ale stále měl svou babičku Chyio-sama.
Pak jsem odešla a možnost ho více poznat se už nenaskytla. Ale slyšela jsem, že i on odešel a tak jsem se rozhodla ho jít vyhledat.
Právě ted jsem na cestě k ukrytu Akatsuki, zločinecké organizace, která touží ovládnout svět.
"Hmm. Zajímalo by mě jak asi vypadá."pomyslela jsem si a ani si nevšimla pěti nepřátel co na mě zautočili. Jen tak tak jsem se vyhla jednomu utoku, který byl mířený na mou hlavu. Rychle jsem uskočila o pár metrů od nich a pozorně si je prohlédla. Pod maskou ANBU se mi zračil udiv.
"Vždyt to jsou členové Akatsuki?!"pomyslela jsem si. Všech pět členu se na mě dívali a prohlíželi si mě.
"Kdo jsi a co tady chceš?!"křikl na mě jeden. Podíval jsem se na něj a zpoznala jsem v něm Itachiho. Uprchlého ninju z listové, který vyvraždil vlastnoručně svůj vlastní klan.
"Kdo jsem a co tu dělám vás nemusí zajímat!"křikla jsem na oplátku a Itachimu na čele vyskočila žíla. Jen málo kdo se mu opovážil odmlouvat a pak ještě žil. Ale já jsem se nebála! Moc dobře jsem vědel, že proti němu mám šanci vyhrát.
"Smekám! Ona si opravdu věří!"řekl posměšně Kakuzu. Zašklebyla jsem se i když pod maskou to nebylo vidět.
"Díky za poklonu ale už budu muset jít."řekla jsem a vyskočila na nejbližší strom. Hned jsem však seskočila, protože jsem se musela vyhnout letícím kunaium. Zadíval jsem se na ně.
"Aha takže bez boje to nepude. Myslale jsem si to."pokrčila jsem rameny a vytáhla jsem katanu. Použila jsem svou chakru na prodloužení a z ostření ostří a vrhla se na ně bez varování.
Všichni byli docela překvapení, že se na ně vrhám jen tak bezrozmyslu. Věčina normálních lidí radši uteče než aby se s nimi musela být. A ještě k tomu, když je to 5 na 1!
Itachi se naštval a zkusil na mě Genjutsu. Já jsem ho však odrazila a sekla jsem ho katanou. Itachi rychle unul ale ne dost rychle, protože jsem mu rozřízla rameno. Neváhala jsem ani na chvíli. Nahrnula jsem trochu chakry do ruky a vrazila mu do břicha. Itachi odletěl daleko od ní a zastavil se až o strom. Všichni na mě obdivně hleděli. Ale hned se vzpamatovali, když si uvědomili, že jsem jejich nepřítel.
"Jsi dobrá ale na mě nemáš!"vykřikl Hidan a s kosou v ruce se na mě rozběhl. Sekl ale já jsem se mu ladně vyhnula a sama jsem mu zapíchla katanu do břicha. Hidan vykašlal krev.
"Ty jedna......."zašeptal ale když jsem ho ještě jednou probodla zemřel a sesunul se bezvládně na zem. Pod maskou jsem se zašklebyla a podívala se na zbylé tři členy.
"Tak kdo je další?"zeptala jsem se jen tak. Kakuzu se na mě nenávidtně podíval.
"Za to zaplatíš!"vykřikl a rozběhl se na mě stejně jako Hidan. Myslela jsem si že to bude stejně lehké ale spletla jsem se. Ten to boj trval trochu déle. Ale přesto jsem vyhrála. Postupně jsem mu odsekala ruce a nohy a nakonec i hlavu. Bylo to sice dost nechutný ale jeho jsem jinak porazit nemohla. Otřala jsem si katanu do jeho pláště a podívala se na poslední dva.
"Taky chcete umřít? Nebo mě necháte projít?"zeptala jsem se jich na rovinu. Zetsu a Deidara se po sobě podívali. Kývli a pak se znovu podívali na mě.
"Jsme Akatsuki! My neutíkáme!"vykřikl Deidara a poslal na mě několik výbušnin. Tesně předemnou vybuchli. Jen tak tak jsem uskočila ale přesto mě výbuch odhodil na nejbližší strom. Narazila jsem do něj a tím si vyrazila dech. Sesunula jsem se k zemi.
"Hmm.. tohle bude těžší!"řekla jsem a vykašla jsem krev. Namáhavě jsem se postavyla a pozvedla svou katanu.
"Tady jsem!"ozvalo se za mnou a já se překvapeně otočila. Hned na to jsem jednu schytala ale díky masce jsem skoro nic necítila. Problém byl, že tím nárazem se maska rozlomila vejpůl a spadla mi.
"Do háje! Moje oblíbená!"zanadávala jsem a nanávistně jsem se na Zetsua podívala.
"Co si myslíš že děláš ty přerostlá kytko!"křikla jsem na něj naštvaně. Oba se na mě zaraženě dívali.
"Páni! Je docela pěkná!"pomysleli si oba zároven. Zašklebyla jsem se. Moc dobře jsem věděla co si myslí. Vždyt po mě jede každej v konoze. Ale na nic jsem nečekala a horzběhla se proti nim. Oba dva se vzpamatovali a připravili se bránit. Já jsem však těsně před nimi zmizela a objevyla se až za Deidarou. Ten nestihl zareagovat a jeho hlava se kutálela a nějakej ten metr dál, než by měla. Obrátila jsem se na kytku.
"A ted ty!"řekla jsem a kráčela jsem k němu. V zoufalém pokusu se pokusil uniknout ale já jsem spustila své kekkei genkai a vyslala jsem na něj písek.. Ten ho chytil a omotak se kolem něj. Natahla jsem ruku a pak ji zpustila. V ten okamžik písek rozdril Zetsua jak hadrovou panenku a písek spadnul nehybně na zem. Dala jsem si ruce v bok a usmála jsem se.
"Tak hotovo! Můžu jít dál!"řekla jsem a vyskočila jsem zase na strom. Najednou se ale za mnou někdo objevil a přiložil mi kunai ke krku. Znehybněla jsem.
"Kdo jsi?!"ozvalo se za mnou.
"Ten hlas...."pomyslela jsem si a i přesto, že jsem byla v ohrožení života otočila jsem se a pohlédla do oříškově hnedých očí.
"Konečně ...."zašeptala jsem a usmála se. Dotyčný se trochu zarazil.
"Jak to myslíš? Kdo jsi?!"zeptal se mě znovu.
"Copak si na mě nezvpomýnáš? Sasori no danna?"zeptala jsem se ho zvesala. Sasori se zamyslel a prohlédl si mě. Nakonec se zahleděl do mích fialových očí a strnul.
"T-ty … to nemůže být pravda!"zašeptal něveřícně. Já jsem však kývla hlavou.
"Takže jsi to ty! Mizu-chan!"vykřikl Sasori a usmál se. Usměv sem mu oplatila.
"Ano! Jsem to já! Už roky jsem tě hledala a konečně jsem tě našla. A ještě. No za tam ty se omlouvám ale bránili mě v cestě!"řekla jsem omluvmně. Sasori jen mávl rukou.
"To je fuk! Stejně jsem je neměl rád!"řekl s usměvem Sasori. Usmála jsem se. Trochu jsem zčervenala.
"Ted a nebo nikdy!"pomyslela jsem si a podívala jsem se Sasorimu do očí.
"S-sasori no d-danna! J-já ..... miluji tě!"křikla jsem a všechno rázem stichlo. Podívala jsem se na svoje boty a se zájmem jsem je sledovala. Tím pádem jsem si nevšimla jak se sasori usmál a dokonce se i mírně začervenal.
"Mizu-chan …"zašeptal se nadzvedl mi hlavu. Podívala jsem do jeho očí a spatřila v nich cit po kterém jsem tak dlouho toužila. Lásku. Nahnul se ke mně a políbil mě. Já jsem mu polibek s radostí opětovala.
"Miluji tě! Mizu-chan!"zašeptal Sasori. Já jsem se na něj štastně usmála a objala jsem ho. Trochu se ode mě odtáhl a sundal si plášt Akatsuki. Zahodil ho a protáhl se.
"Co kdybychom se vrátili do Suny?"zeptal se mě po chvíli. Zamyslela jsem.
"Dobře!" přikývla jsem a usmála. V ruku v ruce jsme se pak vrátili do svého domova. A asi o rok mě Sasori požádal o ruku! S radostí jsem to přijala! Konečně jsem našla po čem jsem toužila! Lásku!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.